Místem, kde obrozenecké a vlastenecké snahy nalezly velmi záhy živou odezvu, byla i Čáslav. A tak se první, skutečně české divadlo v našem městě hrálo již roku 1841! Samozřejmě nikoliv v Dusíkově divadle, to bylo postaveno mnohem později, ale ve vyzdobeném sále na radnici. Tehdejší měšťané jistě dosti rozpačitě sledovali tu pro ně tak nezvyklou podívanou, kterou jim připravil první čáslavský spolek divadelních ochotníků, v jehož čele stál pan Vojtěch, rytíř z Widtmannů, jinak místní poštmistr. Hrála se veselohra J. K. Tyla ,,Nalezenec“ v dekoracích zapůjčených panem Josefem Paulem Dreyschockem, správcem zámku (v té době v majetku Auersperků) z nedaleké obce Žáky.
Radnice pak hostila čáslavské ochotníky až do roku 1843. Poté, od roku 1844, se hrálo na nově vybudovaném jevišti v sále hotelu ,,U Králeviče“ (později Grand), kam místní diváci přicházeli až do roku 1867. V prosinci roku 1845 zde vystoupil spolu s místními ochotníky i J. K. Tyl ve hře Paní Marjánka, matka pluku.
Zatím ale narůstala mezi všemi, kdož v našem městě divadlu a jeho kouzlu přáli, touha po vybudování stálé scény, umístěné v náležitě vybavené, samostatné budově. Poprvé tato myšlenka veřejně zazněla už roku 1865, nicméně válečný rok 1866 (Prusko - rakouská válka) její realizaci pozdržel. Roku 1867 se ale společnost pro postavení divadla, kterou vytvořilo 32 významných místních občanů rozhodla, že přikročí k činu a za peníze z fondu, pro výstavbu divadla vytvořeného, zakoupila potřebný pozemek. Poté se ale musela obrátit k občanům města s výzvou o finanční podporu. A té se jí bohatě dostalo. Čáslavští občané i lidé z širokého okolí na své divadlo, každý dle svých možností, štědře přispívali. Pozadu nezůstaly ani různé instituce. Například Záložna čáslavská a další, a tak divadlo, budované podle plánů Josefa Spudila, ředitele místní dívčí a nižší reálné školy, rychle rostlo. Výstavbu zpočátku vedla sama společnost, později však práci zadala firmě Františka Skřivánka.
Vytoužený den, kdy čáslavští občané mohli konečně přijít na představení do svého divadla tak záhy nastal - 28. února 1869 zde byla uvedena první hra a to veselohra Františka Jeřábka ,,Cesty veřejného mínění“. Za povšimnutí určitě stojí, že čáslavské ,,kamenné“ divadlo bylo postaveno o dvanáct (!) let dříve, než Národní divadlo v Praze, které bylo otevřeno až 11. 6. 1881, po požáru pak 1883.
Původní podoba Dusíkova divadla vyhovovala čáslavským divákům a ochotníkům sedmnáct let. Pak, v roce 1886, se přikročilo k prvním výrazným stavebním změnám. Změnilo se průčelí a bylo přistavěno skladiště dekorací a dvě šatny. O deset let později byla na divadlo umístěna deska J. L. Dusíka z hořického pískovce, kterou zhotovil J. Znojemský a roku 1905 nahradila osvětlení petrolejovými lampami světla plynová, která do budovy instalovala tehdy nová městská plynárna vlastním nákladem. Významná byla pro divadlo i léta 1910 a 1911, kdy byla v jeho sousedství postavena krásná secesní sokolovna a kdy správní rada divadla nechala důkladně přestavět i objekt přilehlé čtenářské besedy. Byla zbudována strojovna, spojovací chodba se sokolovnou, kuchyně, výčep, zřízena hudební síň a zavedena elektřina. Dřevěné galerie byly nahrazeny železobetonovou konstrukcí, v hledišti položena stoupající podlaha s 270 sedadly a zřízen široký balkon s lóžemi. Divadlo se sokolovnou a besedou tak vytvořilo blok, sloužící výhradně zájmům kulturním, tělovýchovným a společenským.
V této podobě plnilo divadlo své poslání až do konce roku 1922. Pak ale přišel 1. leden 1923. První den nového roku, den tradičně naplněný lidskými plány a nadějemi do budoucna. Jenže - právě noc tohoto dne se změnila v okamžiky, kdy všechno snažení předchozích let bylo naráz zmařeno. Požár, vzniklý pravděpodobně ve skladišti, se ve vyschlých dekoracích a trámoví rozšířil tak rychle, že čáslavští hasiči byli zcela bezmocní. Navíc špatné technické vybavení místního hasičského sboru, představované starou ruční stříkačkou, skutečně razantní zásah neumožňovalo. A tak, přestože se dostavili i hasiči z Vrdů, Golčova Jeníkova a Malína, zastavila požár až parní stříkačka z Kolína, která ovšem přijela vlakem teprve v půl čtvrté ráno. Ta vychrlila do plamenů takové množství vody, že k páté hodině ranní byl oheň zdolán. Jaký pohled se ale čáslavským občanům naskytl! Do výše trčely jen trosky zdiva.
Znovu se ale projevila neuvěřitelná solidarita a zájem lidí pomoci. Úspěšně se konaly sbírky, na divadlo přispěly ochotnické spolky z blízkého i vzdáleného okolí, ozvali se krajané ze zámoří. Intenzita pomoci byla taková, že už v říjnu téhož roku byla obnovená budova divadla pod střechou a prováděly se vnitřní práce. Divadlo bylo rekonstruováno dle návrhů architektů J. Skřivánka a V. Svobody a jeho brány se pro veřejnost otevřely již 16. března 1924.
Základní podoba Dusíkova divadla se pak od této obnovy dlouho neměnila. Je ovšem pravdou, že určité úpravy prováděny byly - v r. 1927 bylo například dostavěno skladiště, v r. 1930 přestavěna beseda, 1940 zdokonaleno jeviště a technické vybavení. Tyto zásahy se však vzhledu divadelní budovy zásadněji nedotkly.
Divadlo se měnilo málo i po druhé světové válce. Návrh architekta A. Palusky a stavitele J. Jiráska na celkovou, velkoryse pojatou přestavbu, podaný r. 1946, realizován nebyl a další zásahy měly řadu let charakter údržby. A tak první větší rekonstrukce od požáru v roce 1923 se uskutečnila až v r. 1995, kdy byla nákladem sedmi milionů modernizována elektroinstalace a technické vybavení jeviště. Před rokem 2000 pak diváci jistě pochválili výměnu červené koženky na sedadlech za samet a na přelomu dvacátého a jednadvacátého století si možná povšimli menších úprav malé scény a současně prováděné obnovy elektroinstalací v objektu besedy. V následujících letech byla viditelná i oprava fasád, méně pozornosti pak upoutala v téže době provedená oprava střechy.
Ani sebelepší průběžná údržba, včetně občas provedených dílčích rekonstrukcí, však nemohly nahradit kompletní a skutečně velký zásah, který jako jediný může jakékoli instituci dát možnost vyrovnat se s celkovým opotřebováním. Navíc běžící čas přinášel i nové požadavky a nároky a nabízel dokonalejší techniku i vybavení. Krom toho bylo po přelomu století už naprosto zjevné, že se mnohé části divadla dostaly na hranici své životnosti. Naštěstí místní radnice tuto situaci nepodcenila a začala intenzivně připravovat opravdu rozsáhlou rekonstrukci.
Nicméně, vzhledem ke značnému objemu chystaných prací bylo nutno, zejména z důvodů finančních, celou akci provádět postupně. Po částech. A tak v letech 2011 a 2012 nejprve došlo k demolici dvorních objektů a následně k vybudování zcela nového traktu a poté k rekonstrukci části přízemí v budově ,,Besedy“. Divadlo dostalo i novou kotelnu, část vzduchotechniky pro hlediště a retenční nádrž na dešťovou kanalizaci.
Pokračovalo se, ale dál a to dostavbou jihozápadního křídla s novým foyer a komfortním sociálním zařízením pro diváky. Důležitá byla i strojovna vzduchotechniky, klimatizace a vybavení malé scény divadelní a jevištní technikou. Rovněž se trochu opravil exteriér budovy; zásadně se však tyto venkovní zásahy, a to během celé rekonstrukce, nikdy nedotkly předchozího architektonického pojetí objektu. Pečlivě se dbalo, aby se z půvabné romantiky, zanechané nám našimi předky, nic neztratilo, nic nezničilo.
Roky 2013 až 1014 byly ve znamení prací velmi důležitých, leč málo viditelných. Šlo o statické zajištění historické části divadla, sanaci vlhkého zdiva a rozšíření vzduchotechniky. Občanům však určitě neunikla kompletní výměna sedaček a možná i obnova jevištní techniky na hlavní scéně. A nelze zapomenout ani na výstavbu nového schodiště mezi společenskými prostorami v prvním a druhém patře.
Další roky přinesly obnovu fasád, výměnu oken, renovaci historického foyer; zmíněné opravy se však setkávaly s překvapivými překážkami, které jejich průběh nepříjemně prodlužovaly. Jednalo se zejména o značně náročné požadavky památkářů, vyžadujících často materiály, jejichž získání bylo velmi obtížné. Své vykonala i tropická vedra, znemožňující řadu venkovních prací. Navzdory tomu mohla v polovině října roku 2018, sice opožděně, ale přece jen začít prozatímní divadelní sezóna, přestože obnova vnějšího pláště budovy v té době stále pokračovala.
V pátek 1. března 2019, k 150. výročí otevření divadla zahájili herci čáslavského spolku Atakdál fragmentem hry F. V. Jeřábka „Cesty veřejného mínění“. Hrou, kterou bylo divadlo otevřeno v roce 1869 a vyvrcholením večera se sehrál „Záskok“ divadla Járy Cimrmana.
Nečekaný úder rekonstrukci zasadil rok 2020, v němž se v důsledku epidemie téměř zastavil život nejen kulturní, ale i běžný. Dodávky různých specifických výrobků se opožďovaly, některých potřebných materiálů byl nedostatek, zaváděna byla opatření, brzdící normální práci. I tak se v letních měsících roku 2021 mohlo postupovat dál až k pomyslnému vrcholu, jímž bylo citlivé zrestaurování divadelního sálu. Jeho výzdoba se opět rozzářila a dala vyniknout něžné secesní hravosti a půvabné barevnosti. Pozornost byla ovšem věnována i záležitostem méně vznešeným, určitě však výsostně potřebným, jakou je třeba renovace sedadel, či ještě „přízemnějším“, čili podlaze. V každém případě se na jaře roku 2022 mohli všichni, kdož se na znovuzrození čáslavského Dusíkova divadla po ta dlouhá uplynulá léta podíleli, s hrdostí podívat na své dílo. Divadlo se znovu stalo obdivovaným klenotem města.
Všichni, včetně většiny Čáslavanů, s radostí očekávali chvíli, kdy bude opět možno do místního chrámu múzy Thálie vstoupit.
Onen slavnostní den nastal 11. března roku 2022 a byl vskutku velkolepý. Návštěvníky přivítal nejen nádherný prostor hlediště, nová a moderní jevištní technika a příjemné prostředí, ale především tóny velkého orchestru Městské hudby Františka Kmocha z Kolína, který dirigoval pan Miloslav Bulín a pěveckého sboru čáslavského Gymnasia a Střední odborné školy pedagogické pod vedením paní profesorky Jany Vrňákové. Zážitek byl ohromující – na jevišti se objevilo 120 účinkujících najednou a jejich umění ocenilo zcela vyprodané hlediště dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Sváteční atmosféru dotvářely i další obnovené prostory divadla, v nichž byla instalována výstava akademického malíře Jakuba Španhela, patřícího mezi nejvýznamnější představitele soudobého českého výtvarného umění.
Oslavy pokračovaly i ve dnech dalších. V úterý 15. března přednáškou o čáslavské rodačce Lole Skrbkové, která se proslavila nejen svým uměním hereckým, ale byla činná i jako režisérka, divadelní publicistka a pedagožka. Vzápětí, 17. března, se místní kulturní veřejnost mohla sejít na besedě s architekty, restaurátory a dalšími osobnostmi, jejichž ruce a myšlenky se na obnově divadla podílely. V neděli 20. března si pak diváci mohli vychutnat herecký „koncert“ vynikajících a populárních herců Simony Stašové a Ladislava Freje v romantické komedii „Na Zlatém jezeře“. Finální chvílí oslav se pak 22. března stalo vystoupení Cirku La Putyka.
Nezapomněli jsme na něco?
Ale ano. Na starou historickou oponu, kterou po dobu šesti měsíců pečlivě restaurovala Mgr. Art. Lucie Janečková Matějková. Stoleté dílo místního rodáka akademického malíře Antonína Růžičky tak znovu ožilo v celé své nádherné kráse. Představeno bylo veřejnosti ještě před březnovými oslavami. Stalo se tak 13. ledna 2023.
Dusíkovo divadlo tedy během nedávno uplynulé doby přesahující desetiletí mělo možnost pomalu upíjet z poháru plného elixíru mládí a po 100 letech prožít svou druhou renesanci a nový rozkvět. Přestože má v letošním roce za sebou 155 let života, stalo se opět mladým.
Vladimír Hořejší